Poslední neděle prázdnin na Větrání tak nějak zbyla. Když jsem na začátku srpna zrušil výpravu do Kopřivnice kvůli bouřkové předpovědi, která se nakonec nenaplnila, sliboval jsem nový výlet do konce prázdnin. A já se snažím sliby držet... Jenže konec prázdnin se přiblížil příliš rychle.
Po chvilce přemýšlení jsem vytáhl ze svého zásobníku tipů trasu právě u Jevíčka, vždyť vlakem se v neděli ráno na pohodu dostaneme do Chornic. Zbývalo jen trasu vyladit tak, abychom něco viděli a zároveň stihli nějaký rozumný spoj domů, což už je úkol hodný mistrů, protože cesta odtud k Olomouci může být sakra dlouhá. Nakonec jsem ještě v noci, pár hodin před odjezdem, trasu zkrátil o další kilometr, abychom v Jevíčku byli chvíli po poledni a stihli tu nejrozumnější z nabízených možností, byť s jedním dost krátkým přestupem. Na poznámku, ať jedeme teda jinam, jsem nedal... Naopak když jsem ještě postřehl na jedné stránce, že Moravská západní dráha, tedy trať z Prostějova do Třebovic v Čechách, má ten den 135. výročí zahájení provozu, upevnil jsem se v tom, že by bylo hezké, kdyby motorák ze Dzbelu nebyl prázdný.
A tak jsme se postarali, aby vlak na úseku přes krajské hranice nevezl jen vzduch, v Chornicích se tohoto úkolu ujali další. My jsme se už totiž vydali po svých, přitahováni tou nezvykle velkou a zdaleka viditelnou věží zdejšího kostela sv. Vavřince. Do kostela jsme alespoň přes mříž nakoukli, poté našli správné místo na fotku, aby se věž do záběru vešla celá, a už jsme si to svižně šlapali k posledním domům vesnice a dál mezi pole až pod les, k zelenému pásu, který byl za druhé světové války staveništěm dálnice, která měla propojit Vratislav v dnešním Polsku s Vídní – o ní jsem se již rozepisoval zde. Po pěšině v trase dálnice jsme urazili asi kilometr, bez uhýbání autům, bez ruchu, jen v jednom místě jsme museli překročit spadlý stromek. Klidná dálnice... V době její stavby tu ale příliš klidu nebylo. A také tu umírali lidé, jak dosvědčuje nedaleký lesní hřbitov, kde je pohřbeno přes 140 sovětských zajatců pracujících na stavbě, kteří zemřeli během epidemie skvrnitého tyfu ve zdejším pracovním táboře. O té nevhodné citaci z jistého německého seriálu (která ale nevyšla z mých úst!) a o málem zašlápnuté ještěrce raději pomlčím.
Od hřbitova se zarůstající rudou hvězdou jsme měli původně pokračovat dále lesem a následně k hotovému dálničnímu mostu u kostelíka sv. Bartoloměje za Jevíčkem, ovšem kvůli úspoře času jsme ze stínu lesa vyšli a pod již rozpálenou oblohou šli po silničce k Vísce. Ta se do historie zapsala nejen jako místo jednoho z pracovních táborů při stavbě dálnice, ale archeologové zde nedávno také prokázali pohyb a pobyt římských vojsk. Nás nicméně zaujala především neobvyklá dřevěná věž hasičské zbrojnice, podobnou znám jen ze Starého Města u Moravské Třebové. A zatímco cestou k Vísce jsme "po ruce" měli výhled na okolí Chornic, jak jsme šlapali z Vísky, která se dříve ještě počítala k většinově německy hovořícímu Hřebečsku, dále, otevřel se nám výhled na Jevíčko s dvěma dominantními věžemi, ale mezi vzdálenějšími kopci byla zřetelná i jaroměřická Kalvárie.
V poledním žáru jsme se tedy svižně přiblížili Jevíčku a abychom nemuseli až k náměstí podél hlavní silnice, zvolili jsme trasu kolem pěkného sportovního areálu a koupaliště Žlíbka. Jak my bychom do té vody skočili! Ale času nebylo nazbyt a jako vhodnější bylo osvěžit se raději v nějakém podniku. Vystoupali jsme tedy k městské věži, ze které se svět jeví krásným, jak pravil před staletím slavný Jára Cimrman, když opravoval stroj věžních hodin, a zamířili k prvnímu podniku, kde by nějaké to osvěžení bylo reálné. Jenže když je nedělní poledne a ne úplně ochotná obsluha, ani hvězda od Pohlreicha příliš nepomůže. Naštěstí hotel Morava na náměstí je jistota a stejně jako před pár lety jsme tu svlažit hrdlo před odjezdem domů mohli. Ale byl to tedy fofr. Autobus jede za 10 minut? Ok, prosím pivo. Šup tam s ním a platí se na baru. Stihli jsme to a ještě jsme nakonec tři minuty čekali na zastávce.
A teď nastala ta napínavá část výletu – na přestup z jednoho autobusu do druhého v Moravské Třebové jsme měli dvě minuty. Z Jevíčka jsme, vlastně kvůli nám, ale se dvěma již vyjížděli, další jsme nabrali ve Velkých Opatovicích (před kterými jsme nicméně přejížděli dodnes používaný most přes zářez pro dálnici). Ke Třebové jsme se blížili s pěti minutami v náš neprospěch. Řidič ale viděl, že nám musí jít skoro o život, a když už viděl z třebovského nádraží odjíždět ten náš druhý bus, mávl na řidičku, aby nám ještě zastavila. Ještě jednou děkujeme!
Přeběhli jsme tedy na druhou palubu a nechali se dovézt na kraj Třebařova, blízko koridoru. Tady jsme ovšem měli času více, a tak jsme se zašli ještě podívat k torzu kostela augustiniánského kláštera Koruna Panny Marie, který nechal založit Boreš z Rýzmburka poté, co se uzdravil po ošklivém pádu z koně během lovu v okolí Moravské Sázavy. Jak můžeme i z dřívějších Větrání porovnat, kolem kláštera se stále utahují smyčky ohradníků sousední soukromé farmy, kravky tu ale tentokrát nebyly, spíše více nepořádku a traktorů. A u odbočky ke klášteru obnovený kříž, ale tedy dost nešikovně.
Než jsme došli na blízkou vlakovou zastávku Krasíkov, přiznala se jedna z větraček k narozeninám, takže jsme jí ze žvýkání domácích buchet popřáli, pěkně ve stínu posledního stromu. A pak už jsme vyšli ke kolejím a počkali si na osobák, který nás dopravil k dalšímu osobáku v Zábřeze a ten pak domů, kde jsme byli podstatně dřív, než kdybychom do Jevíčka šli původní o něco delší trasu a museli jet až později a přes Brno...
Komentáře
Okomentovat