V ulicích Hradiště nás mlha nijak zvlášť nezlobila, ale mráz byl dost vlezlý. Než jsme se vydali na naplánovanou trasu, někteří si krátce prošli historické centrum města, jiní vzali zavděk teplem kavárny a ranní kávy. Když jsme se pak potkali u betléma pod vánočním stromem, nabrali jsme (kolem kaple sv. Šebestiána, na které se prý trénoval přesun stavby před slavným transferem kostele v Mostě, a kolem kina Hvězda, které bývá centrem Letní filmové školy) směr Černá hora a park Rochus, který se na jejích svazích rozkládá. Ještě před více než dvaceti lety tu bylo vojenské cvičiště, na což jeden z větračů sloužící kdysi právě v Hradišti vzpomenul, zároveň koukal, jak se lokalita proměnila. Tedy koukali jsme všichni.
Nejprve jsme zkoušeli pohled z prudkého svahu čelem vzad a dolů, ku městu, které jsme nechali pod sebou, to se ale stále schovávalo v mlze. A tak nezbylo než se nalepit k plotu areálu skanzenu Rochus, který v místech někdejšího cvičiště vyrostl. Je tu v zeleni několik chalup a stodol inspirovaných lidovou architekturou v okolních slováckých dědinách, případně rovnou sem přenesených, přivítaly nás místní kozy a ovce, které nevelké muzeum v přírodě střeží a udržují v kondici zdejší travní porost. Mimochodem o skanzenu jsem se zmiňoval tady, když jsme s rodinou navštívili prvomájovou slavnost...
Zatímco muzeum na Rochusu nemá až tak dlouhou historii, když tu první stavba vyrostla před dvanácti lety (a přestože idea slováckého skanzenu vznikla už v roce 1959), nedaleká kaple sv. Rocha na Černé hoře stála už na konci 17. století. Místní tehdy nechali postavit kostelík jako připomínku na morovou epidemii, která město zasáhla, a konávaly se zde pravidelné poutě. Protože ale běh dějin bývá klikatější, po zrušení Josefem II. poutní místo bylo odsvěceno, přišlo o věž a později bylo využíváno jako prachárna, kterou však posádka nijak zvlášť stavebně neudržovala. Původní presbytář kostela byl za první republiky zrekonstruován na menší kapli, která se však po druhé světové válce ocitla uprostřed vojenského prostoru. Poutní tradice sice nějakou dobu ještě pokračovala a v roce 1968 byla kaple po další rekonstrukci znovu vysvěcena, ovšem později zase chátrala. Až když lokalita přešla do civilu, město se pustilo do obnovy do současné podoby, která připomíná i velikost původního kostela. Společné foto větračů tedy pochází ze vstupu do někdejší kostelní lodi.
Rochus je vedle stavebních zajímavostí především cennou přírodní lokalitou s ohroženým motýlem bourovcem trnkovým, což nám sice prozrazovaly tabulky u cest, minimálně za sebe ale můžu říci, že jsem se spíše soustředil na užívání si slunečních paprsků, které začaly příjemně hřát a drobet prokreslily třeba výhled k Jarošovu, který se naskytl, když jsme mířili k rozhledně Rovnina. Tady nám už místy čvachtalo bláto pod podrážkami, jeho hlavní dávky jsme si ale užili o kus dále, když jsme zamířili mezi poli k hradišťské části Sady. Byl to výživný úsek, skok sem, skok tam, jen aby si člověk nabral na boty co nejméně. Minimálně na jeden pád došlo, a kdo byl příliš čistý, vypadal podezřele.
Sadů jsme ale úspěšně dosáhli, zavítali ke zdejšímu kostelu Narození Panny Marie a pak se po svahu přesunuli na další významné místo na naší trase, totiž Výšinu sv. Metoděje. Právě tady, kde snad odpočívá jeden z šiřitelů víry na Moravě, kde byly nalezeny pozůstatky velkomoravské baziliky a dalších staveb (viz Po stopách Velké Moravy) a odkud bylo konečně Hradiště jako na dlani, byť Buchlov v pozadí se dal stále jen tušit, jsme si připili na nový rok a spoustu turistických radostí během něj.
Pak už zbývalo jen sejít do města, dostat se k jedné z nejhezčích nádražních budov u nás a sednout po nějakých 12 kilometrech v nohou na vlak domů. Tedy domů – pokračovalo se ještě chvíli v Olomouci v hospodě, ale to není třeba rozmazávat, stačí, že jsme tam našlapali...
Komentáře
Okomentovat