Mimochodem tušíte, co má Bruntál společného s Plumlovem u Prostějova a jak ke svému jménu přišel? Na plumlovském panství se před dávnými časy mělo mezi lidmi rozkřiknout, že v horách na severu čeká na své nálezce spousta zlata. Vidina bohatšího života některým nedala spát a byla mezi nimi i Karolína, žena uhlíře Matouše, která svého muže přesvědčovala, že je třeba zanechat dosavadního živobytí a vydat se směr jesenické vrchy. Nakonec ho přesvědčila a se svými šesti dětmi vyrazili. Cestou potkávali lidi, kteří se již s nepořízenou vraceli zpět, Karolína ale chtěla pokračovat. Až jí do oka padl pěkně tvarovaný, nápadný kopec, u něj že určitě najdou zlato a štěstí. U kopce se usadili a každý den hledali, ale nenacházeli. Až jednou uprostřed lesa k Matoušovi přišel tajemný stařec, ptal se, co tu dělá. Že prý zlato hledá, žena na tom trvá, ale nejraději by dřevo, kterého tu byl dostatek pálil, uhlí by se hodilo lidem v okolí. Stařec, kterým nebyl nikdo jiný než mocný Praděd, Matouše vyslechl, ze svého pláště vytáhl dva váčky a poradil mu co s nimi. V jednom bylo zlato, ve druhém žito. Pak stařec zmizel.
Matouš myslel, že se mu to jen zdálo, ale když u sebe našel pytlíky, vzpomněl si na jeho slova. Když večer žena s dětmi usnuly, na blízkém palouku poházel zlatá zrnka. Ráno z toho bylo doma hotové pozdvižení – našli jsme zlato! No museli se všichni chopit motyk a palouk překopat, jestli tu zlata není více. O další noci Matouš na vzniklém políčku rozházel se zlatými zrnky i mnohem více zrn žita. Žena byla spokojená, že nakonec přece jen našli, před zimou zvelebili svůj příbytek a uhlíř se mohl věnovat své uhlířině. Když pak zimu přečkali a padla otázka, jestli nepřekopat znovu palouk a zkusit dál hledat zlato, Matouš ženu upozornil na rašící žito – toto obilí, toto zlato potřebujeme více, řekl ženě. A pak dny a týdny, zdárně tu uhlířova rodina na poli a u milířů hospodařila a časem se osada rozrostla o nově příchozí hledače zlatého štěstí, kteří přiložili ruce k dílu. Osadě pod kopcem se začalo říkat Údolí radosti (to je to německé Freudenthal) a v pojmenování kopce, Uhlířského vrchu, je zachována památka uhlíře Matouše, původem od Plumlova.
Tolik praví pověst, která jistě není tak přitažlivá jako plky o zubatých žábách a těžbě bahna. Další takovou pro mnohé nezajímavou zajímavostí může být výše zmíněná historická výjimečnost. V čem tkví? Inu, Bruntál je z institucionálního pohledu nejstarším městem v České republice, které bylo kolem roku 1213 založeno vybavené tzv. magdeburským městským právem, přičemž k Bruntálu odkazuje o tzv. Uničovská listina Přemysla Otakara I. z roku 1223. Bruntál, založený ale původně pravděpodobně v místě současného Starého Města, pak byl až do poloviny 14. století odvolací stolicí pro okolní moravská a slezská města s magdeburským právem včetně Olomouce či Opavy.
Jenže na tuto dávnou minulost se v současnosti nehraje, zvlášť když jsou v patnáctitisícovém městě nebývale patrné následky poslední stovky let. Nejprve museli odejít němečtí obyvatelé, kteří tu tvořili většinu, a ještě se ani pořádně noví osadníci s městem nesžili, když padlo rozhodnutí udělat z Bruntálu moderní sídlo nově tvořeného okresu, který sahal od Sovince na jihu až po osoblažský výběžek na severu. (Ponechme stranou, že největším městem v této oblasti byl a stále je Krnov.) Rozsáhlé demolice původní zástavby a naopak vybudování panelových sídlišť, nových úředních budov a silničního průtahu někdejší pohlednost města (kterou tedy znám jen z historických fotek a pohlednic) výrazně poškodily. Pravda, náměstí Míru jako historický střed města vypadá netknutě a malebně, stejně tak barokní zámek, v němž sídlí bruntálské muzeum, a farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, z jehož věže je možné se na město podívat z výšky, jsou památky stojící za pozornost.
Z původního města toho ale o moc více nezbylo, a když, tak jde o objekty oddělené rušnou hlavní silnicí nebo stíněné paneláky. Mimochodem ač jsem byl v Bruntále několikrát (mj. i s Větráním) a často kolem něj bloumal na mapě, nikdy mi nepadl do oka starý hřbitov v centru – až nyní, když jsem měl dvě hodiny času na procházku po městě (v botách zašpiněných blátem od Krnova a se zastávkou v Bruntálshopu pro něco se zubatou žábou, protože v ulicích vás opravdu neohrozí), najednou koukám na plochu posetou kříži a náhrobky, kterou ze dvou stran obklopují paneláky. Ať žije bydlení s pozitivním výhledem!
Ale už dost slov, původně jsem chtěl jen krátce uvést pár fotek z ulic nejstaršího města, kde jsem se zase po čase před několika dny na chvíli před večerem mihnul. Najdete na nich kromě náměstí, rekonstruovaného zámku a zmíněného hřbitova třeba také starou hasičskou zbrojnici, lehce podobnou té v Krnově, bývalý chlapecký seminář Petrin, pomalovanou Farní uličku a ten podivný autobusák nesmí chybět...
Komentáře
Okomentovat