Rekonstrukce, která se právě rozbíhá, se sice bude odehrávat především uvnitř budovy, dojde ovšem i na úpravu hlavního vchodu a jinak poměrně strohé průčelí "naruší" moderní prvky, které navážou na přístavbu ve dvoře, slavnostně otevřenou na počátku roku 2014. Původní budova sborového (někdy uváděno divizního) velitelství pochází z let 1936–38 a za její podobou stojí Klaudius Madlmayr.
Architekt původem z Bystřice pod Hostýnem byl milovníkem starokřesťanské architektury a klasicismu, a ač se usadil v Brně, s jeho stavbami se můžeme často setkat právě v Olomouci a blízkém okolí. Mezi jeho prvními olomouckými realizacemi jsou bytové domy u tramvajové zastávky Šibeník – Litovelská 20 a 22, později mu byla zadána zakázka na areál ústavu sociální péče, z něhož ale byl na kraji Bezručových sadů vybudován pouze jediný objekt, dnešní mateřská škola Michalské stromořadí. Podobný osud měl později jeho návrh nového správního komplexu, ještě předtím si však definitivně získal u městské regulační komise oblibu citlivou obnovou Krajinské lékárny a navazující novostavbou Pozemkového ústavu v sousedství (tam, co je kavárna Mahler). Příznivci moderny z historizujícího stylu ovšem příliš nadšení nebyli.
Tou dobou se již podnikaly kroky ke vzniku komplexu nové radnice a okresního úřadu na třídě Svobody v místě autobusového nádraží u tržnice. Koncem roku 1930 byla vyhlášena soutěž na podobu tohoto nového správního centra, které se zúčastnila šestice autorů – osloveni byli jak modernisté, tak tradicionalisté. Jako vítězný byl vybrán Madlmayrův návrh: vznikla by dvě náměstí, nová radnice s věží jako pohledová dominanta uvažované nové třídy k hlavnímu nádraží. Ohlasy na sebe nenechaly dlouho čekat: styl je kasárenský, zastaralý, Olomouc se jako jediné větší město na Moravě brání moderní architektuře... Na výstavbu celého komplexu nicméně chyběly peníze, a tak byla v letech 1936–37 postavena budova okresního úřadu (dnešní poliklinika) a na výstavbu nové radnice... už nedošlo.
I když ne tak úplně. Když bylo v roce 1935 rozhodnuto o zřízení olomouckého velitelství IV. sboru československé armády, které mělo v případě války řídit obranu severní Moravy, vyvstala potřeba vybudování jeho sídla. Zakázku město zadalo Klaudiu Madlmayrovi, který oprášil nerealizovaný návrh nové radnice a na první pohled by se dalo říci, že z něj snad jen odstranil věž, což byla opět voda na mlýny kritiků. Nicméně rozhlehlá stavba vymezující svou dlouhou hmotou s krátkými bočními křídly nové náměstí při tehdejší třídě Čs. legií byla postavena a stala se novým armádním objektem ve městě s dlouhou vojenskou historií, na který radnice přispěla částkou 4,5 milionu tehdejších korun. V době dokončení budovy jen málokdo tušil, že československé uniformy se tu budou míhat jen velmi krátce, stejně tak vydrželo krátce i nové pojmenování prostranství před velitelstvím – Bachmačské náměstí.
 |
| Žižkovo náměstí |
Ten záběr patří k nejznámějším olomouckým fotkám z doby nacistické okupace – vojáci wehrmachtu pochodují během přehlídky před zabraným velitelstvím, přihlížející je zdraví zdviženými pravicemi, hákové kříže všem vlají nad hlavami. Po vyhlášení protektorátu německá armáda čerstvě dokončené sborové velitelství obsadila, stejně jako kasárny, posádkovou nemocnici na Hradisku a další vojenské areály ve městě. Sídlo IV. sborového velitelství začalo využívat wehrbezirkskommando (krajské vojenské velitelství) a další složky wehrmachtu. Nedokončený pomník TGM, ke kterému nosili lidé květiny, z prostranství před budovou brzy zmizel a náměstí nově neslo jméno jistého Hindenburga.
Podstatně déle sloužilo Madlmayerovo vojenské sídlo československé armádě po skončení druhé světové války, byť to bylo jen něco málo přes 20 let. Za tu dobu opět změnilo adresu – po osvobození šlo nejprve o náměstí Dr. Edvarda Beneše, od roku 1951 pak Žižkovo náměstí. Ony dvě dekády skončily po srpnu 1968, kdy se Olomouc stala městem dvou armád. Zdejší posádka sovětských "bratrských pomocníků", i díky blízkosti vojenského prostoru Libavá, byla největší v Československu. Přesný počet vojáků není známý, ovšem podle údajů z odsunu na začátku 90. let mělo být v olomouckém okrese dislokováno zhruba 13 tisíc sovětských vojáků, z toho většina žila právě v Olomouci (k tomu je nutno připočíst dalších asi 7000 jejich rodinných příslušníků a dalších civilistů).
Zatímco řadoví sovětští vojáci zkraje okupace přespávali mimo město, pro důstojníky a potřeby velení radnice zprvu vyhradila jeden z domů na Dolním náměstí (tehdy nám. Rudé armády) a Dům armády (za první republiky Masarykova kasárna sloužící i jako posádkové velitelství). V první polovině října pak došlo k postupnému předání řady budov a areálů využívaných dosud čs. lidovou armádou – a mezi nimi i armádní objekt na Žižkově náměstí, kde se usídlilo velitelství sovětské posádky.
 |
| Východní křídlo pedagogické fakulty při tř. 17. listopadu z terasy přírodovědecké fakulty. |
Nucené soužití s "dočasnými hosty" z východu od počátku vzbuzovalo u řady místních nelibost. Zejména v prvním týdnu okupace došlo k několika výstražným stávkám, objevovaly se protestní rezoluce a hesla v ulicích, podepisovaly se petice. Sověti tehdy dokonce hrozili obsazením centra města a univerzitních budov, pokud by došlo k nějakému incidentu ze strany studentů. Později, v listopadu studenti stávkovali a požadovali odchod vojsk a 17. ledna 1969 si tři studenti nedobrovolně prohlédli prostory sovětského velitelství zevnitř poté, co se dostali do konfliktu se sovětskými vojáky a byli zatčeni. Aby k takovým konfliktům v dalších dnech po upálení Jana Palacha nedocházelo, byli sovětští vojáci staženi z městských ulic. Ke snad největšímu protestu pak došlo během tzv. hokejových událostí, poté co českoslovenští hokejisté na mistroství světa dvakrát porazili sovětské protihráče. Olomoucí prošel asi 4tisícový dav, v němž byli zejména studenti a také čs. vojáci, na Žižkově náměstí se tento průvod zastavil a demonstroval, přičemž došlo na poškozování sovětských vojenských vozidel a na házení kamenů do oken velitelství. Sověti tehdy proti demonstrujícím nezasáhli a protestující se o půlnoci rozešli.
Běž domů, Ivane, a už se nevracej, nikdy! Výzva z jednoho z mnoha transparentů, které drželi nad hlavami účastníci demonstrace, která se konala 28. ledna 1990. Tisíce lidí zaplnily centrum města, dav se pak vydal na Žižkovo náměstí před sovětské velitelství, kde byla nějakému důstojníkovi předána petice požadující odchod Sovětů. Byť se během shromáždění skandovalo "Děkujeme za návštěvu" a četl se i dopis od rodičů, kterým Sověti v srpnu 1968 zabili syna, byla demonstrace jinak pokojná a ke konfliktu s vojáky, kteří nevěděli, co s nimi bude, nedošlo. A to si tehdejší náčelník, generál Meščerjakov, pozval nedávno zvoleného rektora Univerzity Palackého Josefa Jařaba před demonstrací "na kobereček", tedy vlastně na popovídání u čaje. Jařab generála ubezpečil, že demonstrace bude, načež se povídání změnilo v dohadování, které skončilo tak, že generál rektora "vybídl k odchodu" namířenou pistolí. Jak však sám Jařab ve svých pamětech přiznal, pozvání přijal i kvůli tomu, aby zjistil, v jakém je budova velitelství stavu – už s ní měl totiž své plány.
 |
| Moderní dostavba ve dvoře |
A ty se podařily naplnit – po odchodu Sovětů, završeném v červnu 1991, totiž budovu velitelství Univerzita Palackého dostala do užívání a byla určena jako nové sídlo pedagogické fakulty, jejíž pracoviště dosud působila mj. v někdejším semináři sv. Františka Xaverského, do kterého se vracela teologická fakulta, a v Salesianu na Žerotínově náměstí, které využívá Arcibiskupský kněžský semináře a teologický konvikt. Vojenské velitelství však do civilu přešlo v zoufalém stavu a pro potřeby fakulty bylo nutné jej opravit a upravit. Adaptace podle návrhu Miroslava Opletala trvala do roku 1996, vznikly kanceláře, učebny nebo aula, k výuce a výchově budoucích učitelů začala sloužit i nová vestavba v podkroví.
Rozvíjející se fakultě však brzy přestaly tyto prostory stačit, a tak vedení zvažovalo možnosti přístavby k původní budově. Projektem byl v roce 2006 pověřen olomoucký atelier-r, který ve dvoře, v těsném sousedství ve stejné době řešeného nového objektu Slovanského gymnázia, navrhl moderní pětipodlažní krychli, v níž fakulta získala novou, větší aulu, laboratoře, odborné učebny, také technické zázemí, přičemž v propojení novostavby se starým objektem vznikla nové foyer se schodištěm a výtahem a prostory pro vrátnici, šatnu, bufet a posezení. Výzkumně-vzdělávací areál pedagogická fakulta slavnostně otevřela, jak již bylo zmíněno výše, na začátku roku 2014.
Atelier-r stojí i za úpravami, kterými projde historická část fakultního sídla v následujících měsících. Proměna čeká hlavní vstup do budovy, strohé průčelí doplní moderní prvky, modernizace se dotkne interiérů ve všech patrech. Hotovo má být na začátku roku 2026. Snad se pak brzy dočká proměny v příjemnější místo i samotné Žižkovo náměstí, kterým nejen proudí studenti, ale bývá také místem pietních aktů, ať už u pomníku T. G. Masaryka nebo u pamětní desky, která byla u příležitosti 50. výročí počátku okupace Československa na někdejším sovětském velitelství odhalena v roce 2018.
 |
| Nová aula v dostavbě |
 |
| Stará aula v původní budově |
Komentáře
Okomentovat