Asi není zrovna běžné, aby to cestou do lázní člověk vzal přes kamenolom. Jenže na větrací výpravy nevyrážejí klasičtí lázeňští hosté hledající ozdravné procedury (i když tak občas v cíli vypadají) a okolí Lipové-lázní k takové procházce vyloženě vybízí, a to s příslibem výhledů na jesenické a rychlebské velikány a mravenčí příbytky v údolí pod nimi a s dávkou prachu z mramorových dolů na Smrčníku. Zaprášen si pak člověk může vybrat, jestli bude pokračovat až k Priessnitzovým lázním v Jeseníku nebo sejde k lázním Schrothovým v Lipové. Pro 148. Větrání jsem zvolil druhou variantu, mimo jiné i kvůli drobné souvislosti s předchozím výletem, a nikdo ze šestnácti spoluvětrajících se nijak neprotestoval. Vlastně proč by také měli, vždyť na konec března v horách bylo krásně a toho prachu zase nebylo tolik.
Co může mít cesta na daleký sever společného s trasou, kterou jsme absolvovali v únoru? Inu, jeden z účastníků se před odjezdem autobusu do vesnice Lipová, která je od Prostějova, co by kamenem dohodil a zbytek došel za chvilku přes les pěšky, ptal, kam si má koupit lístek – jestli do Lipové-lázní. Nějak mi to zůstalo v hlavě, a když jsem přemýšlel nad březnovým výletem na Jesenicko, na podzim zpustošené a odříznuté od světa povodní, vzpomněl jsem si na to. A také na trasu, kterou jsme tu se ženou šlapali sněhem před deseti lety; jen jsem ji v půlce (tu trasu) stočil zpět do Lipové, zatímco ve dvou jsme tenkrát šli do Jeseníku.
Start ale zůstal stejný. Po dlouhé cestě, kterou jsme si ještě preventivně kvůli pravidelným zpožděním dálkových vlaků protáhli o "mezipřistání" v Zábřeze a během které jsme sledovali z oken vlaku následky povodně v údolí Moravy a Branné, jsme vystoupili na nádraží v Horní Lipové, respektive v Bílém Potoce, jak to tu znají fanoušci Aloise Nebela. A stejně jako před deseti lety jsme pod nádražím nezabočili směr Lesní bar jako ostatní (byť jeden z nás si přivstal a stihl to i tam), ale šli jsme o něco níže vesnicí, přičemž jsme se neplánovaně stali svědky žabích orgií na jezírku u zdejšího penzionu, inu jaro leze i na obojživelníky. Abychom dlouho nerušili, podešli jsme koleje a postupně vystoupali mezi posledními chalupami a přes louku do svahu vrchu Kopřivný, odkud se nám otevřely první pěkné výhledy na hornolipovské údolí obklopené horami. Zatímco rychlebský Smrk se ani trochu za svou mohutnost nestyděl, o něco dále a hlavně jižněji si jesenické Obří skály a Šerák hrály na schovávanou ve slunečním svitu. Pastva pro oči to ale byla i tak.
O výhledy nebyla nouze ani dále po cestě, kvůli blátu ale bylo dobré se spíše koukat, kam člověk šlape. Což ostatně víceméně všichni dělali, protože si v tomto úseku nevšímali ani tabulí naučné stezky a kdo ví, jestli si všimli krav na pastvině pod námi. Lomy o kousek dále už ale přehlédnout nešlo a zejména ten druhý, který ohlodává vrchol Smrčníku tak, aby si toho ze strany od Lipové nikdo nevšiml, tak říkajíc, aby se bagry nažraly a vrcholová skála zůstala celá. Jenže tady ze značené turistické trasy ten pohled není ani trochu horsky idylický a malebný. Na druhou stranu ale, když pak stojíte na malé vyhlídkové plošině, jediném to místě, kde se lze legálně přiblížit na hranu lomu, a vidíte velikost tohoto žroutského díla a maličkost bagru na jedné z jeho kamenných teras, jen s úžasem čumíte. Nutno však dodat slovy Karla Kryla, že cesta je prach – a tak jsme to mezi lomy střihli raději po trávě, která nám sice ochotně také předala pořádnou dávku mramorového prachu z lomu, ale aspoň nás nepřejel žádný kamenem naložený nakladač. Zrovna totiž ani žádný nejel...
Brzy jsme se ocitli na dohled vápenky na Pomezí, což je to výše naznačené místo, kde dělí směr na Lipovou a na Jeseník. A tady poněkud zmatu čtenáře, protože jsme pokračovali jesenickým směrem. Ale zcela plánovaně, neboť o něco níže se nachází vstup do jeskyní Na Pomezí. Ty však byly od povodní zavřené, s návštěvou jsme tak nepočítali, dali jsme si u vstupní budovy polední sváču a prohlédli malou venkovní geologickou expozici. Zatímco tabule u jeskyní mluvily o domovu netopýrů, podél cesty k nim nebyla nouze o kvetoucí devětsily, narazili jsme i na ohnivce, houby, které se tváří jako otočené červené víčko od coly, a přímo na cestě se takovému množství lidí divil slepýš. Tady matení čtenáře končí, neboť jsme se vrátili zpět nad vápenku, abychom se nadýchali čerstvě rozvířeného prachu z vykládky kamení (ano, teď už náklaďák jel), a nabrali plánovaný směr do Lipové.
Na obloze tou dobou probíhalo částečné zatmění slunce, když jsme ochutnávali vodu z vydatného Pomezního pramene a o kousek dále se o totéž snažili u sotva kapajícího pramene Loiseina. Nepříliš daleko byl při pohledu k východu tušit Jeseník, z oparu ale lehce svítily jen stavby na Křížovém vrchu (tam jsme dříve také byli), zato Lipová se přes dvoje koleje pod námi brzy krásně ukázala. Netrvalo dlouhou a už jsme stáli na mostě z hlavní silnice do lázeňského areálu a koukali na hladinu Staříče, potoka, který se tu před půlrokem změnil v divokou řeku. Urvaný břeh vyspravený lomovým kamením, ohnuté zábradlí visící nad vodu, ve vodě naplavené větve, plasty, kus jakési konstrukce... Jak si teď ten potok celkem klidně teče... V areálu lázní, které založil Johann Schroth, jehož léčebná metoda spočívala ve střídání „suchých“ a „pitných“ dnů, osmihodinových zábalech a stravě sestávající především ze suchých starých housek, také normální klid. Pěkný park s historickými lázeňskými budovami jsme prošli, pár okamžiků jsme i zvažovali návštěvu zdejší restaurace, z taktických důvodů jsme ale raději pokračovali podél Staříče blíže k nádraží.
Na některých domech byly ještě patrné stopy po velké vodě, o zahradách ani nemluvě, některá místa prozrazovala, že tu ještě v září byly lávky přes potok... Došli jsme až k prostě vyhlížejícímu kostelu sv. Václava, v jeho sousedství měl za nějakých pět minut otevírat café bar, ochotně, ale možná i trochu netrpělivě jsme si počkali. Když se pak barman objevil ve dveřích, ani se nás nelekl, nabral objednávky a v mžiku jsme mohli spláchnout prach z jazyka a výlet symbolicky zakončit. Byť ještě zbývalo vystoupat k nádraží a strávit dvě hodiny ve vlaku zpět na Hanou. Ale co by si člověk neodpočinul před finálním dobíháním autobusu domů v Olomouci, že?
Na závěr si dovolím ještě poznamenat, že to byl po dlouhé době výlet, kterého se nezúčastnila žádná Jana (a že jich ale jinak mezi větračkami je!), a že početní stav účastníků z Lutína se nezměnil (tento fakt je zařazen pro potřeby obce Lutína).
A ještě jedna prosba. Protože jsem jen pár dní před větrací cestou na sever navštívil se ženou benefiční koncert Letní kapely (kterou kolem sebe poskládal výtvarník a zpěvák spících původně jesenických Priessnitz Jaromír Švejdík), z něhož šel výtěžek právě na podporu povodněmi postižených obyvatel Jesenicka, dovolím si upozornit na stránku Jeseníky/Rychleby love. Pokud jste dočetli až sem a můžete poslat potřebným nějakou zbytnou korunu, vyberte si na stránce konkrétní příběh a načtěte přiložený QR kód. Případně lze přispět také na oficiální sbírkový účet Lipové-lázní zde, když už jsme se větrali právě tam... Díky.
Komentáře
Okomentovat