Ke starobylému kostelíku mezi baťovskými městy

V dobách, kdy se Zlínu o baťovském rozvoji nebo univerzitě ještě ani nezdálo, patřily mezi významná sídla na březích Dřevnice Tečovice. Byly střediskem menšího panství, k němuž se počítala i osada Otrokovice, stála zde tvrz a farní kostel. V současnosti je to vlastně obyčejná dědina na dohled krajského města, ale ten středověký kostel tu stále stojí – je nejstarší sakrální památkou v okolí Zlína. Půvabný je nejen zvenčí, interiér s freskami ale můžu posoudit zatím jen podle dostupných obrázků, protože kostel takto na konci zimy nebývá otevřen. Jiné by to ale mělo být díky projektu Otevřené brány v turistické sezoně, tedy budu se muset ještě vrátit (anebo se na prohlídce dopředu domluvit). A to pak stačí jen vlakem dojet do zlínských Malenovic, přejít Dřevnici, za půl hodiny stojíte u kostela a pokračovat můžete do Otrokovic po značených Stezkách mezi kopci. 

Ale zpět do Tečovic. Starobylost kostelíku sv. Jakuba Většího prozrazuje románská a raně gotická architektura, vznik svatostánku na vyvýšenině nad obcí se klade k roku 1260, přičemž stavbu provedla cisterciácká stavební huť z Velehradu, která budovala také klášter ve Vizovicích. Z obdobné doby se dochovala kamenná křtitelnice (ale měla prý namále, protože ji dělníci při rekonstrukci na konci tisíciletí odvezli spolu se stavební sutí), nástěnné malby ozdobily interiér později, po polovině 14. století, kdy kostel vyhořel. Do podoby svatostánku, který byl až do třicetileté války farním, se významněji zapsalo také baroko, kdy dosavadní vnější podobu narušil sanktusník (věžička na střeše), barokní je též hlavní oltář. Později se především opravovalo a opravuje (aktuálně probíhá postupná výměna střešního šindele), na dostupných historických záběrech lze ale vidět již neexistující dřevěnou vstupní předsíň. 

Neexistuje také zmíněná tvrz, která stála východně od kostela. Mělo jít o věžovitou srubovitou stavbu na kamenné podezdívce, doplněnou hospodářským dvorem a opevněnou příkopem a valem. Tvrz vznikla pravděpodobně ve stejnou dobu jako kostel, neměla však příliš dlouhého trvání – před polovinou 14. století vyhořela a nebyla již obnovena. V roce 1350 pak bylo tečovické panství spojeno s malenovickým, přičemž při prodeji byli jako původní držitelé označeni paní Ryška z Buňova (zaniklá ves nedaleko Tečovic) a její synové Racek, Buň a kněz Milíč, oním Milíčem by snad měl být pozdější významný kazatel Jan Milíč z Kroměříže, o jehož místě narození se vedou spory... Terénní pozůstatky někdejšího tvrziště byly patrné ještě ve druhé polovině 20. let, výstavba nových objektů zemědělského družstva (které už vystřídaly jiné subjekty) však tyto stopy smazala. 

Jak už jsem naznačil výše, dostat se do Tečovic není nic těžkého a nabízí se pak kratší nenáročná procházka do Otrokovic (viz mapa). Výchozím místem je vlaková zastávka Zlín-Malenovice na trati z Otrokovic do Vizovic, případně nedaleká zastávka trolejbusu Malenovice, křižovatka. Tečovská ulice dovede až na břeh Dřevnice, od řeky je pěkný výhled na Tlustou horu s vysílačem zvaným Maják i na zlínské čtvrti krčící se pod ní. Od mostu až k prvním tečovickým domům vede cyklostezka, do deseti minut už šlapete po chodníku protáhlou vesnicí táhnoucí se podél hlavní silnice k Holešovu (anebo třeba k Mysločovicím s kaplí, o které jsem psal tady). Přímo v obci nic moc pozoruhodného není, jak jsem už psal, zkrátka obyčejná dědina, a kostel je až na jejím severním konci. A na kopci, takže ho není možné přehlédnout. Je ale možné uhnout na východ a nechat se zavést Stezkami mezi kopci, což je síť značených turistických tras v okolí Tlumačova a Otrokovic, za výhledy po okolí na Chlum. 

Trasou nazvanou Tečovické stráně se nicméně určitě necháme vést od kostela směrem k Otrokovicím, ze silnice se nabízí také pěkné výhledy na okolní terénní vlny a vesnice v nich. Kolem průmyslového areálu dojdeme až ke křížení cest u potoka Racková a k posezení u kříže v Podražníku. Kamenný kříž tu v roce 1862 nechal postavit Josef Bartoň z Tečovic na památku tragické smrti dvou děvčat, která sem chodila namáčet konopí. V květnu 1855 je tu po přívalovém dešti smetla velká voda a děvčata se utopila.

Cestou po proudu potoka pak dojdeme ke křížení cest pod otrokovickou rozvodnou, držet se budeme žlutého značení (pozor, odteď až do města to může po dešti čvachtat!). To nás nejprve dovede ke starému meandru Dřevnice u zahrádek a posléze i k upravenému toku řeky a kvítkovickému jezu. Zbývá podejít dálniční most a po břehu dojít do města – jeden by řekl k historickému středu Otrokovic, ale té historie na nám. 3. května příliš není a kostel sv. Michaela jakoby sem snad ani nepatřil. Do baťovské části Otrokovic tentokrát nebudeme pokračovat, vrátíme se k Dřevnici, za řekou zamíříme do parku a na konci Havlíčkovy ulice už je vlakové nádraží. A také třeba restaurace u Pecivála, kde jsme si s větrači trochu užili života po výšlapu na Janův hrad – no váhal jsem, jestli se nestavím na jedno, když jsem měl ještě chvilku času do odjezdu vlaku. Nakonec jsem ale dal přednost čekání na peronu, protože do hospody sám nerad. Možná příště, až se vrátím kvůli prohlídce interiéru tečovického kostela...